Je potřeba občas udělat zemětřesení, i v obývacím pokoji. Zvláště hrozí-li estetické konejšení správnými motivy, které zkrátka do bytu patří. Těmi motivy jsou kvetoucí kytice a květiny, sem tam provzrušené ženským aktem. Prostě obývací standart. Aby však nedošlo k línému protažení květinové tradice, jak se táhne od baroka přes měšťanské devatenácté století až po zkrocený modernismus století následujícího, je nutné být poněkud punkový, a výsledek je pak v rovnováze. Tolik k recentní expozici Dana Trantiny (nar. 30. 4. 1965 v Přerově) v černolabutí galerii.

Akt i kytky se prodírají kresebnou i malířskou strukturou v náročném abstrahovaném přístupu, kdy divák může tápat s vizuálním uchopením divoké plochy. Jeho orientace je ztížená, ostatně i sám malíř - jinak excelentní tvůrce prací na papíře, si pro svoji potřebu nezabloudit vytváří skicy, v případě květinových “kompozic” v podobě překvapivých elegantních koláží. Trantinova tvorba je bezesporu o hledání v houštině nekonečných možností, o vystižení okamžiku zahlédnutí motivu, o přesné míře přestat vršit vrstvy a čáry, o zkrocení divokosti. Možná i z toho pramení pocit jednoho stále se generujícího díla. Obrazy nesou osobně modifikovaná svědectví o svobodě osobní i umělecké, expresivní výbuch pravdy navzdory konvencím a očekáváním. Ostatně ne nepodobně téměř totožnému jmenovci, generačně souznějícímu americkému filmovému géniovi. I u Dana jde o jistou nekompromisnost, která jedině tak může být opravdová, ale stejně tak i vtipná a sarkastická. V obýváku se odehrávají osobní dějiny, malíř se zklidňuje mírou let i počtem dětí. Revoluce se ovšem může odehrát i na pohovce. Duch nekrotne, zhmotní se disonancí malířského projevu a banálními motivy, aby definoval i redefinoval kouzlo osobního tvoření. Vždy a všude navzdory.

Kurátor: Martin Dostál