Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově, následně Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v Ateliéru skla pod vedením prof. Vladimíra Kopeckého. Prošla půlroční stáží tamtéž v Ateliéru socha u prof. Jiřího Beránka a semestrálním studijním pobytem na Wetterhoff School of Art and Design v Hämeenlinna ve Finsku. Rok 2008 byl začátkem její pedagogické dráhy, kdy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové nejprve působila jako vedoucí sklářské dílny a od roku 2012 je odbornou asistentkou vedoucího Ateliéru skla, prof. Ronyho Plesla. Na svém kontě má přes čtyřicet samostatných i skupinových výstav, svá díla vystavila např. v Praze, Londýně, Eindhovenu, Paříži, Miláně, Basileji nebo Madridu, zúčastnila se mnohých sklářských sympozií doma i v zahraničí. Její artefakty zdobí privátní i institucionální sbírky v České republice, Egyptě a Německu.

Pokud bychom chtěli u této autorky najít charakteristický umělecký projev a typický přístup, ocitli bychom se na křižovatce vedoucí více směry. Vedle volné tvorby vytváří i objekty na pomezí tvorby užité, tedy designu. Experimentuje s neobvyklými typy sklovin. V jedné ze svých tvůrčích etap primárně využívala černé skleněné tyče spékané v peci do formy a ještě upravované nad kahanem, v další vsadila na tabulové (floatové) sklo. V nedávné době zase rozehrála monumentální zrcadlové plochy odrážející okolní prostor. Není zacyklena v jednom přístupu, tvůrčí svoboda, byť mnohdy vykoupená složitostí, pochybnostmi i obtížemi, je pro ni bytostně nepostradatelná. I neúspěchy pociťuje jako žádoucí: „Autor musí tvořit, i když si není na sto procent jistý. Odměnou mu je to, že nalezne cesty, které by neviděl, kdyby nezačal. Pro mne je důležité neustrnout, pořád se vyvíjet, objevovat. Zachytit ten okamžik mezi sněním a bděním, kdy se myslí hemží obrazy a tvary a ukazují své skryté významy a propojení. Baví mě, když mé objekty vypadají přirozeně, jako by vyrostly nebo vykrystalizovaly samy a já je jen někde objevila. Pokaždé, když je vyprošťuji z formy, mám pocit lovce pokladů.“ 

Všechny techniky, které autorka používá, jsou časově náročné, díla procházejí zdlouhavým tvůrčím procesem. Přesto u nich setrvává. Zvolený způsob práce ji dává větší kontrolu nad celkovým tvarem i detailem. Vědomě se vyhýbá prvoplánové podbízivosti, sázce na krásu skla, nepřemýšlí v zjednodušených souvislostech. Kloní se spíše k minimalismu, přesto její práce vyvolávají silnou emoční odezvu. Lavírují na hraně mezi přírodním a artificiálním, mezi realistickým a fiktivním. Divák je vnímá jako hmotné, zároveň v nich objevuje i něco spirituálního. Ukrývají v sobě schopnost transformovat do nových souvztažností okolnosti a názory všeobecně zažité, vést dialog v širším kontextu. „Hodně mých objektů vyjadřuje geometrické, optické, fyzikální a vztahové zákonitosti a fenomény, ale zajímá mě i sociologie a lidská mysl. Je to můj způsob poznávání světa a univerzálních principů, které jsou nadčasové.“

Touto optikou je žádoucí se dívat i na vystavené objekty, které Horáčková vesměs vytvořila pro instalaci Czech Glass, Quo Vadis?! V naznačených souvislostech nabývají zcela jiných významů než při prvním, výlučně smyslovém kontaktu.

Tématem instalace Dogma je „nenápadná“ propaganda, princip záměrné manipulace názory společnosti nebo jednotlivce z pozice moci a vlivu. Dogmatismus, jehož cílem je vnuknuté názory fixovat a bránit jejich dalšímu prověřování a přehodnocování. „Tvarosloví objektů je prolnutím vizuálu zdobného rámu, kterým obvykle podtrhujeme kvalitu obrazu (ať už skutečnou či domnělou), přeneseně názoru či vize a nástrojů – úhelníku a vodováhy. Ty v běžném životě slouží jako pomůcky k přesnějšímu uchopení a popisu reality, nekriticky na ně spoléháme jako na nezpochybnitelnou jistotu a neuvědomujeme si, že to, co automaticky bereme za pravdivé, nás někdy zcela záměrně zavádí. Klam je zde skrytý v malých vodováhách – libelkách, které ukazují ideální, rovnovážný stav i v případě, kde je to zjevně nemožné – nejedná se o realitu, ale pouze o iluzi. Očividně lživé i prolhané je prezentováno jako jediné správné a patřičné. Od zaváděné skutečnosti je naše pozornost odváděna a rozptylována zlatem a povrchovou, či spíše povrchní zdobností objektů.“

Bílý věnec vznikl jako protipól předchozí autorčiny práce – Černého věnce. Ten reprezentoval jakousi temnou stránku úspěchu, vítězství za každou cenu bez ohledu na následky. Bílý věnec naopak představuje pozitivní, zářivou až okázalou polohu prosperity, výhry, sukcesu. Leč ani tento status se neobejde bez stinné stránky, bez rizika a konfliktu. Na první pohled působí věnec slavnostně, honosně, vábivě, ve skutečnosti je ale křehký a při doteku zraňující. Vyžaduje obezřetné zacházení.

Purple Microcosm je nejnovějším dílem autorky ze série Microcosm. Charakterizuje prolnutí dvou protipólů – čisté geometrie vytvořené člověkem a flóry volně rostoucí v divoké přírodě. Je tvořen jakoby krystalickými strukturami uzavřenými v hladké eliptické skořepině. Během jeho vzniku přecházelo pevné v kapalné, a to opět zpět do pevného stavu. Celý tento princip je ve struktuře objektu patrný, obsahuje oba tyto elementy. Evokuje na jednu stranu geologické procesy – krystalické drúzy, na druhou stranu připomíná trsy trávy, vodní chaluhy, houby symbionty – vše, kde se v krajině za působení přírodních sil drobné prvky přirozeně skládají do větších celků.