Petr Stanický
Vystudoval obor kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde nejdříve prošel Ateliérem sochařství u prof. Kurta Gebauera, následně Ateliérem skla v architektuře pod vedením prof. Mariana Karla. Velký vliv na jeho profesní rozvoj mělo období, kdy na své alma mater působil jako asistent prof. Jiřího Beránka. Teoretické i praktické vzdělání si ještě prohloubil víceletým studiem v zahraničí: nejdřív na Edinburgh College of Art a poté na Rhode Island School of Design v Providence. V letech 2005–2007 studoval díky Fulbrightově stipendiu na New York Academy of Art. Během tohoto postgraduálu byl více než rok asistentem v ateliéru věhlasného umělce Jeffa Koonse. Bohaté, názorově různorodé studium u výrazných, umělecky vyhraněných osobností může být jedním z vysvětlení, proč je Stanický ve svém projevu tak osobitý a tvárný. Získané zkušenosti se odrazily nejen v jeho tvorbě, ale také v pedagogické činnosti – od roku 2008 vede Ateliér designu skla na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách prestižních českých a zahraničních muzeí a institucí, např. v Kinsey Institute v USA, Nationaal Glasmuseum v nizozemském Leerdamu, Pinakotéce v Mnichově, Uměleckoprůmyslovém museu v Praze či v National Glass Centre ve Velké Británii. Vystavuje v mnoha zemích, jen v letošním roce kromě The Venice Glass Week také jako zástupce České republiky na London Design Biennale, European Glass Context 2021 na dánském Bornholmu či v National Glass Centre v britském Sunderlandu.
Stanický se ze všech prezentovaných autorů nejvíc vymyká tradičně chápané profesi sklářského umělce. Svým myšlením je především sochař, avšak se sklem pracuje jako architekt – má silně vyvinutý smysl pro hledání stabilního řádu věcí, cit pro jasné definování výtvarné myšlenky v pevné struktuře, jako i pro pochopení a uchopení určitého jedinečného prostoru. Střídmými až minimalistickými prostředky vytváří unikátní „skloprostory“. Nejen objem samotných děl, ale i ten v nich a kolem nich u něj sehrává důležitou roli, stává se přirozenou součástí díla. Mezi objektem a jeho vnějškem dochází k tvarovému a proporčnímu kontaktu. Vzniká jakási hra s iluzivní perspektivou a nehybný výtvor vytváří novou, živou dimenzi. Prostor sám je v tomto kontextu povýšen na umělecké dílo. Divák nejprve vstřebává vizuální kontakt s hmotnou podstatou objektu, postupně také s jeho obrazem či odrazem, a nakonec i prolnutí s ním samotným. Tento až metafyzický prožitek vyvolává mnohovrstevnaté zrcadlení, které vybízí k hledání vlastních pohledů, vhledů a příběhů. Umožňuje vystoupit z ticha, potenciální prázdnoty a vstoupit do nově stvořené skutečnosti.
Důležitou součástí tvorby Petra Stanického je kombinování zdánlivě nesourodých materiálů s osobitým jazykem vyjadřování. Pro výstavu Czech Glass, Quo Vadis?! zvolil dva objekty ze stratifikovaných vrstev strukturovaného kovu a skla. Jejich forma se vrací k elementárním proporčním a architektonickým principům, které jsou patrné například v dílech renesančního sochaře Donatella. Právě jeho dokonalé mělké basreliéfy vytvářející dojem hlubokých prostorů inspirovaly svou perspektivou Stanického při tvorbě vystaveného dua.
„Sochy Shelter I. a Shelter II. zkoumají charakter našeho pobytu v nejednotných prostorech a často matoucí a různorodé chápání našich vztahů k nim. Existují na křižovatce, která leží mezi skutečnými tvary a formami a těmi, které pouze naznačují imaginativní iluzivní evokace soch. Zrcadlový efekt skleněných povrchů, vzájemné srovnávání plochých rovin a dimenzionality vycházející ze stratifikované kovové sítě, jako i doprovodné záhadné skleněné stěny, vtahují pozorovatele do pestrého světa, který slouží jako podobenství o našich vlastních domácích prostorech a také o křehkosti a pomíjivosti našich životů.“