Ve světě umění je tento všestranně talentovaný umělec znám především jako sochař a malíř, těm zasvěcenějším také jako performer, divadelní a filmový výtvarník, ilustrátor, kreslíř či jako spolutvůrce architektonických realizací. Jen málokdo však ví, že typem vzdělání je sklářský výtvarník, jelikož studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v Ateliéru skla u prof. Stanislava Libenského. Výuka pod vedením této sklářské legendy byla nesmírně komplexní – kreslířská, malířská, sochařská, zaměřená na volné i užité umění, seznamovala se všemi tradičními sklářskými technikami, avšak především byla orientována na možnosti využití tavené plastiky. Tou se také autor na začátku své profesní dráhy zabýval.

Práci se sklem ale v polovině 80. let opustil, jelikož ho neuspokojovalo „opájet se hrou forem a světla“, ale hledal pro své tvůrčí vyjádření spíše mytologická témata a historické konotace, pro které sklo nebylo vhodným médiem. Hlavní těžiště jeho práce se přesunulo k malbě a ke kamenným a bronzovým sochách do veřejného prostoru. Asi jeho nejznámějším dílem je pomník Franze Kafky v Praze, za který získal Grand Prix Obce architektů a který nevynechá na své poznávací cestě hlavním městem snad žádný návštěvník.

„Jsem i malířem, ale práce v této oblasti je pro mě zcela jiná než sochařství. Zde si hraji s příběhy a snažím se vytvořit svůj podivuhodný svět plný zvláštních dějů. Malířství i sochařství mě naplňují stejně intenzivně, ale každé něčím jiným. Charakterizoval bych to asi tak, že malířství prostor otevírá a věci naznačuje, a sochařství prostor naopak pevně spoutává do dokonalých a neměnných forem, kde mi právě jejich pevnost a neměnnost přináší uspokojení. Navíc v plastikách pracuju na tom, aby z nich sálala harmonie, ucelenost, v malířství zase na zcela odlišných problémech, a vzájemně si to kompenzuju.“

Přece však se postupně ke sklu ve své tvorbě Róna v poslední době vrací. Díky svému širokému uměleckému záběru má sklon používat sklo jako jakýkoliv jiný materiál, přistupovat k němu bez zábran a bez „zbytečného“ respektu. Umožňuje mu vytvářet tavené plastiky komorní velikosti, kde může pracovat více intuitivně než u velkoformátových soch, kde musí brát ohledy na statiku a různá technická omezení. K práci se sklem ho ale vrátila právě nynější orientace na tvorbu žulových monumentů. Žula totiž nedovoluje příliš velkou tvarovou bohatost a nutí sochaře ke strohým, až minimalistickým formám, podobně jako tavené sklo. „Sklo jako materiál je jiné v tom, že klade na tvůrce tak specifické nároky, že málokdo je schopen je pochopit a dostát jim. V budoucnosti bych však rád s tímto materiálem dál pracoval a hledal nové způsoby jeho využití.“

Rónovy práce mají široký, i když poměrně konstantní tematický okruh, často jde o příběhy z historie. Na to samé téma však nahlíží z jiného úhlu a opakuje ho v jiné formě. I v případě tří děl pro výstavu Czech Glass, Quo Vadis?! jsou tři náměty jistými symbolickými konstantami. Gladiátor je otrok, jenž silou a odvahou může zlomit své tragické osudové předurčení. Zároveň je obětí dědičné lidské krvelačnosti. Křižák je dobyvatel, děsivý nástroj zdánlivě nespojitelných pojmů – křesťanského mnicha a válečníka. Hvězdář je symbolem spojení dokonalosti struktur mikrosvěta a makrosvěta, vyjádřením harmonie světa přírody. „Hledal jsem pro tyto náměty formu, jež by se dotýkala výše řečeného, a právě sklo mi svým požadavkem jednoduchosti a průzračnosti posloužilo.“

V České republice snad není galerie nebo muzeum, kde by Jaroslav Róna nebyl zastoupen. Jeho díla obohacují i mnohé soukromé sbírky jak doma, tak i v zahraničí.