Vystudoval Vysoké učení technické v Brně, Fakultu technologickou se zaměřením na technologii plastů, posléze Institut tvůrčí fotografie v Opavě pod vedením prof. Vladimíra Birguse. Jeho fotografické práce jsou již řadu let pravidelně vystavovány na mezinárodních přehlídkách umění v Evropě, Americe i Asii.

Fotoaparát se pro něj brzo stal spíše spouštěčem kreativního procesu než jeho ukončením. Vyvinul svou vlastní fotografickou techniku, pro kterou vymyslel název „geláž“, což zjednodušeně znamená koláž vytvořenou z želatiny/gelu. Spočívá v přenosu exponované a vyvolané emulze z filmu na papír. Technika geláže mu umožňuje mnohem větší uplatnění kreativity než klasická fotografie. „Emulze je vláčná, vlhká, když jsem sejmul obraz z pevného podkladu do tekutiny, obraz se začal hýbat, měnil se jeho výraz, evokovalo to ve mně animovaný film. To byl ten pravý moment, který mi umožnil skutečně začít tvořit, oprostit se od původních vztahů, dát věcem nový život.“

Vyvolaný a ustálený fotografický obraz autor deformuje, kombinuje, zmnožuje nebo vrství nad sebe, čímž vzniká nová kompozice. Základním zobrazovaným prvkem je téměř výhradně lidské tělo – postava samotného autora. Figury jsou často stejné, ze stejného negativu, ale v určitém okamžiku procesu se oddělují a každá začíná žít svým životem. Z individuality se stává pluralita. Vzniká dav, který zároveň tvoří jednotu. Právě tyto paralely autora zajímají a fascinují. Je pro něj důležitý vztah jednotlivých prvků, i to, jak vzniká propojení v jednotu. Zmnožené lidské tělo má navíc osobitou symboliku. Na jednu stranu je v něm silná exprese, na druhou určitá křehkost až intimita.

Experimentování s technologiemi a zájem o nové postupy přivedly autora na křižovatku různých uměleckých disciplín. Postupně se dopracoval k přenášení fotografického obrazu na sklo. K tomuto složitému tvůrčímu procesu mu dopomohla zkušenost s reedicí tisků významného českého fotografa Františka Drtikola, jenž ho zajímal a v mnohém inspiroval. Právě on u svých nezapomenutelných aktů z 30. let využíval techniku uhlotisku. Macků nejdříve pomocí geláže sestaví obraz. Kompozici pak použije jako podklad k vyhotovení uhlotiskové matrice – velkoformátového negativu, a ten poté přenese na skleněný povrch. 

„Se sklem se mi rozevřelo další nevídané pole, kam se dají vtěsnat všechny nabyté zkušenosti předchozích etap – s geláží i uhlotiskem. Důležitý je pro mne třetí rozměr, další dimenze. Nejenom fyzikálně, prostorově, ale i filozoficky – obraz je fragmentován do různých vrstev, ale při pohledu z jednoho místa vytváří kompaktní celek.“

Z této etapy autorovy tvorby jsou na výstavě představeny dvě geláže, jež svým vyzněním silně rezonují s dobou, ve které žijeme. Můžeme je vnímat jako výkřik touhy po svobodě, po neomezovaném pohybu, po plném a hlubokém nadechnutí se, po potřebě nadsmyslového přesahu nebo také úplně jinak. Sám autor nerad díla pojmenovává nebo popisuje, dopřává každému divákovi jeho vlastní interpretaci. „Do díla vkládáme vlastní interpretaci, která je hodně závislá na myšlenkovém úhlu pohledu, ale také na úhlu fyzickém. Já vím, jak dílo vznikalo i jaká byla chronologie práce – ta díla představují můj vnitřní svět. Divák má zase ten svůj a já se vzdávám snahy vnucovat mu můj výklad a význam. Nechávám každému jeho vlastní.“

Sklo se postupem času stalo pro Michala Macků výzvou nejen ve smyslu uchopení nového materiálu, ale také prostředkem k vymanění se z dosavadních paradigmat. Nedávné osobní zkušenosti zásadně proměnily jeho výtvarný projev. Autor se osvobodil od zobrazování těla a konkrétních výjevů a vytváří lepené a broušené objekty z tabulového skla, které svou totemistickou vertikálou odpovídají spíše figuře ikonické. Posvátná geometrie spirálovitého tvaru, jakýsi menhir vyprávějící svůj vlastní intimní příběh, působí v prostoru nikoli „pouze“ vizuálně, ale stává se energetickým centrem s harmonizujícím účinkem. Světlo, které pohlcuje i odráží, vytváří jeho další, transcendentní rozměr. Jedna spirála právě z tohoto posledního období autorovy tvorby je i součástí expozice.