V případě tohoto autora nelze jinak než vyslovit domněnku, že se pro svou uměleckou dráhu již narodil. Jeho profesionální vývoj se ubíral odlišným směrem, než je tomu v českém prostředí u sklářů obvyklé. Se sklem začal pracovat již ve třinácti letech ve sklárně, kterou postavil jeho otec. Dění na huti ho přitahovalo a fascinovalo. Absolvoval Střední školu sklářskou v Novém Boru, poté několik let pracoval jako foukač v různých fabrikách a studiích v Čechách i v zahraničí. Tam se naučil sklu rozumět, pochopil, jak se chová, a získal nezbytnou rutinu. Lákalo ho však víc a odvážně se vydal svou vlastní cestou. Rozhodl se učit od světoznámých umělců a vsadit na techniku zpracování skla za žhava u pece, kterou mnozí čeští sklářští výtvarníci již považovali za vyčerpanou. Odjel do USA, kde absolvoval kurz Richarda Royala v Pilchuck Glass School a později také na stejném místě kurz amerického skláře a sochaře Williama Morrise, považovaného za světovou autoritu v oboru inside sculpting.

Tato technika „tvarování žhavé bubliny zevnitř“, kterou ovládá jen několik málo lidí na světě, se stala Janeckého celoživotní láskou a zároveň výzvou. Vyžaduje velkou zručnost i značné porozumění materiálu. Autor ji přizpůsobil svým představám, neustále ji zdokonaluje, posouvá dál a objevuje stále preciznější postupy. Janecký odmala inklinoval ke klasickému sochařství a asi jako jediný na světě se v rámci techniky inside sculpting věnuje figurální tvorbě. Vytváří lebky, ruce, torza, ale především hlavy. Snaží se zachytit skutečnost co nejvíce realisticky, hlavy včetně svalů a určitého výrazu.

Z hlediska stylu práce představuje v českém, ale i světovém skle unikát a je dnes považován za jednoho z nejlepších sklářských sochařů na světě. Disciplínu, ve které se stal mistrem, předváděl a učil napříč kontinenty. Mít ve své sbírce jeho díla se stává prestižní záležitostí, nacházejí se v mnoha doslova po celém světě, jednou z nich je např. sbírka umění sira Eltona Johna.

O technice inside sculpting autor říká: „Je to magický proces, který je sám o sobě uměleckým dílem – performancí. Nejprve se nafoukne oválný tvar s perfektní tloušťkou stěny bubliny. Ta je celou dobu na píšťale, kterou drží asistent. Na bublině udělám nahoře díru a sochu tvaruji pomocí různě zakončených nástrojů. Nejdřív modeluju zevnitř, svaly a anatomii tváře. Nakonec se detaily jako oči, vrásky a podobně dotahují zvenku. Důležitou součástí procesu jsou kromě pece, kam se bublina vždy znovu vkládá k udržení správné teploty, kyslíkové hořáky, kde si předehřívám konkrétní části bubliny, na nichž zrovna pracuju. Tím získávám nad tvarem větší kontrolu a plastika dostává žádoucí tvar.“

Janecký nepracuje s náčrty, nákresy nebo skicami, celý proces jeho tvorby je spontánní. Vychází čistě ze své představivosti a dalo by se říci, že výsledný tvar díla není úplně předvídatelný. Při použití této techniky nejsou na objektu vidět žádné jizvy, které vznikají, když se sklo tahá a střihá zvenku. Proces trvá zhruba od tří hodin do dvou dnů, podle náročnosti finálního díla. Poté nastává ještě důležitá postprodukce – broušení, pískování, „máchání“ v kyselině atd. Hlava mívá kolem 30 centimetrů v průměru, na výšku zhruba 50 centimetrů a váží až dvacet kilogramů.